Provázeli nás životem. Buďme s nimi, když ten jejich končí. Dnes Kateřina

Foto umiratdoma.cz

Jmenuji se Kateřina. Mám tři malé a úžasné děti: Alžbětku (7 let), Zuzanku (5 let) a Adámka (3 roky). Ještě na začátku ledna jsme byli šťastná a kompletní rodina i s naším milovaným tatínkem Dušanem. Pak se nám ze dne na den toto štěstí zhroutilo. Rakovina. Pokročilá a velmi agresivní. Zbýval mu krátký čas, který toužil prožít s námi doma. Neuměla jsem si představit, jak mu to splnit. Vždyť máme doma tři malé děti!

 Pak se stal zázrak. Objevili jsme domácí hospic na Zahradníkové ulici v Brně. Díky němu jsme zvládli péči o manžela až do úplného konce. A také jsme pochopili, že naše děti nemůžeme z těch posledních vzácných dnů vyčlenit. Nebylo by to vůči nim správné. Ptali jsme se jich, jestli s námi doma chtějí být a měly možnost se rozhodnout odjet k babičce. Po celou dobu ale byly s námi doma.

 Když nebyl tatínek příliš unavený, povídal si s nimi, občas je povozil na polohovacím lůžku, dívali se na televizi a nebo společně po obědě spali. Někdy bylo manželovi moc špatně. Pak k němu do pokoje děti nesměly, ale byly otevřené dveře a ony viděly, jak se tatínek snaží s nemocí bojovat. O všem jsme s nimi mluvili. Nic jsme jim netajili. Díky tomu situaci postupně přijímaly tak, jak přicházela. Prostřední dcerka ho chtěla pohladit i po smrti. Dodnes na to s láskou vzpomíná.

Díky těm posledním dnům stráveným společně doma děti vědí, že jsme se o tatínka postarali až do okamžiku jeho posledního výdechu tak, jak si přál. Oba jsme si s Dušanem moc přáli, aby to dětem dalo do života vědomí, že takto je to správně. A to se povedlo na sto procent. Moc si vážím všeho, co pro nás Městský domácí hospic udělal.

S úctou k nim a k mému zesnulému manželovi.

Děti není nutné z péče vyčleňovat. Mnohdy se dokáží s těžkou situací vyrovnat lépe než dospělí. Existuje také spousta publikací, které pomáhají rodičům v tom, jak mluvit s dětmi o smrti. (red)