Provázeli nás životem. Buďme s nimi, když ten jejich končí. Dnes Marie

ilustrační foto umiratdoma.cz

Tatínek paní Marie byl nemocný už dlouho. Dokud byla naděje na uzdravení, absolvoval radioterapii a chirurgické zákroky. Jeho stav se ale zhoršoval, a tak vzala péči do svých rukou jeho žena. Starala se o něj doma několik měsíců. Dávala léky, obvazovala, umývala. Péče však byla časem nad její síly, a tak požádala o pomoc Hospic sv. Štěpána. Zaměstnanci hospice respektovali domácí prostředí i rodinné nastavení, a přitom rodinu naučili mnoho potřebného. Hospicová lékařka manželku uklidňovala a nezřídka i skutečně objala.

Tatínek chtěl zvládnout co nejvíc věcí sám. Do poslední chvíle se snažil alespoň sám napít brčkem piva, sám chodil na toaletu, bránil se plenám a podobným pomůckám. Chtěl mít svou důstojnost. Miloval také své pole a zahradu. Dokonce se na ni šel podívat. Bylo pro něj důležité a uklidňující vidět, jak to, o co celý život s láskou pečoval, žije a plodí dál. Chtěl, aby po něm toto velké dílo zůstalo. Jeho dcera Marie popisuje závěr tatínkova života jako krásnou chvíli: “Když jsem byla malá a tatínek mě uspával, držel mě za ruku. Teď v šestačtyřiceti letech jsem ho za ruku držela já. Lehávala jsem u jeho kanape na provizorním lehátku a celou noc poslouchala, jak oddychuje a modlila se za něj. Poslední noc si k nám lehla i mamka, obě jsme směly být u toho vzácného okamžiku tatínkova vydechnutí. Směly jsme ho propustit a mohly jsme se vnitřně smířit i rozloučit.”

Někdy péče o těžce nemocného vede k vyčerpání pečujících. Je dobré si v této chvíli říci o pomoc. Součástí týmů mobilních hospiců jsou nezřídka i dobrovolníci, kteří mohou rodině pomoci.

Příběh je upravený podle vyprávění Marie Mazancové, která se později stala dobrovolnicí v hospici. (red)