Příběhy klokánkových dětí. Adámek (9) žil s matkou mezi bezdomovci

ilustrační foto pixabay.com

Adámek chodil do školy velmi rád. Nikdo si nikdy nevšiml toho, že má přes půl obličeje mokvající vyrážku, nikdo nekontaktoval úřady. Pro chlapce škola znamenala místo, kde se může umýt a s dětmi se podělit o svačinu. Chlapec i jeho matka bydleli v polorozpadlém domě mezi několika bezdomovci. V místnosti bez střechy se ohřívali u ohniště, na záchod chodili za dům. Koupat se museli v jedné kádi s dešťovou vodou. Ani polorozpadlých postelí nebylo v místě dost, obvykle na nich proto spali ti, kteří ty slabší shodili. Proto chlapec obvykle skončil na zemi. Ráno se vždy velmi brzy vytratil do školy a vracel se co nejpozději. Úkoly si dělal v parku na lavičce, a právě tam si ho všimli lidé, kteří zavolali pomoc. A tak se chlapec dostal do Klokánku, kde si začal užívat hojnosti jídla a tepla, kde se konečně po dlouhé době vyspal na pohodlném lůžku.

„Když jsme chlapce přijímaly, měl strašlivou vyrážku na obličeji. Ta se navíc ukázala jako infekční,“ vykládají tety. „Přestože na dítě hospitalizované v nemocnici nemá Klokánek nárok na žádnou státní podporu, jsme Adámka do nemocnice kompletně vybavili a každý den za ním chodili na návštěvy. Trvalo to pár dní, než vůbec mohl k nám,“ dodávají. Příslušné úřady brzy vyhledali Adámkovu maminku a pomohli jí najít sociální byt. Ta si tak mohla vzít chlapce zpět do péče. Z Klokánku se mu příliš nechtělo, ukázalo se, že právem. Po necelém měsíci se vrátil zpět, protože jeho matka kvůli špatnému životnímu stylu o byt opět přišla.

Po čase si ale opět s pomocí sociálních pracovnic našla další byt. Ani tentokrát Adámek z Klokánku nechtěl. Ale nakonec se za maminkou vrátil. „Můžeme jenom doufat, že tentokrát už je žena poučená a pro chlapce udělá to nejlepší. Kdyby se k nám dostal potřetí, už by měla jen malou šanci ho získat zpět,“ dodávají klokánčí tety. (red)