Příběhy klokánkových dětí. Strýc týral Elišku, Aničku i jejich matku

ilustrační foto pixabay.com

Matka doufala, že je získá zpátky. Když to šlo, navštěvovala je, bylo na ní ale vidět, že má se svým životem problémů až dost. Matka Elišky s Aničkou skončila v péči psychiatrů. Zdravotní problémy ale nebyly ty jediné, se kterými se musela potýkat. Kromě toho, že začala brát prášky a léčit se, neměla v podstatě ani kde bydlet. Dům byl jejího strýce, ona na něm byla materiálně i citově závislá. Poté, co skončil ve vězení, vyčítala si, že ho tam vlastně dostala, i když to byl nesmysl. Snažila se začít žít, najít si práci a bydlení. Ale právě kvůli jejím velkým propadům v psychice, nízkému sebevědomí a špatnému zázemí se jí práci najít nepodařilo. Ani poté, co byla zákonem prodloužena lhůta, po kterou mohly dívky zůstat v Klokánku, se jejich matka nedokázala postavit na vlastní nohy.

A tak skončily Eliška s Aničkou v dětském domově. Klokánek je na to připravoval dlouho. Do poslední chvíle všichni doufali, že to dopadne jinak, ale bohužel se to nestalo. Z Klokánku do dětského domova odcházely dívky vlastně šťastné. Ani jedna z  nich dříve neznala nic jiného než křik svého agresivního strýčka a pláč psychicky nemocné matky. „U nás zjistily, že jsou ve škole se vším hodně pozadu,“ říkají tety. „Ale společnými silami se nám podařilo s nimi látku dohnat. Obě se projevily jako nadané dívky s láskou k umění.“

Starší holčičku nakonec Klokánek přihlásil na víceleté gymnázium. Dodnes v ní vidí naději, ona skvěle prospívá. Stejně tak její sestře se začalo ve škole výborně dařit. „Když od nás odcházely, přáli jsme jim to nejlepší,“ svěřuje se Klokánek. „Ony nám na oplátku odpověděly, že jsme jim dali Život s velkým Ž a že jsou díky nám konečně šťastné.“ (red)