Příběhy klokánkových dětí. Lubošem otec mrštil o zeď. A oběsil se

ilustrační foto pixabay

Luboš vyprávěl, že doma žil mezi kočkami a často mu byla zima. Do školy chodit nemohl, protože mu matka nedala na autobus. A jelikož se na něj doma jen křičelo, vyhledal pomoc. Že má jít na sociálku, věděl, byl totiž dříve často pracovnicemi kontrolován. Jenomže vzhledem k častému stěhování kontroly ubyly. Když už někdo přišel, matka ho nepustila domů. A tak Luboš sám vyrazil za těmi, kteří by ho mohli zachránit.

Když se Luboš narodil, jeho rodičům bylo teprve devatenáct. Chtěli si hlavně užívat života, takže chodili na party, domů se vraceli pozdě a hádali se, kdo tentokrát zůstane s miminkem doma. Jednou Lubošův otec praštil s miminkem o zeď. Luboš měl rozbitou hlavu, a i když otec zavolal záchranku, skončil nakonec za ublížení na zdraví ve vězení. Psal domů často, ale Lubošova matka už ho nechtěla ani vidět, a mladík se nakonec oběsil. Od té doby byl Luboš i jeho matka pod dohledem sociálky, protože chlapec si z nehody odnesl trvalé následky. Jenže po pár letech se matka začala hlídání sociálkou bránit a dělala vše proto, aby se kontrolám vyhnula. A právě proto nakonec ve třinácti musel chlapec vyhledat pomoc sám.

I když matka o Luboše bojovala, chodila za ním do Klokánku a snažila se ho získat zpět, chlapec její péči odmítal. Tvrdil, že ji nenávidí, že mu s ní nikdy nebude dobře. V Klokánku si ale zvykl na teplo, dostatek pěkného čistého oblečení i jídla, také se hned skamarádil s tetami a dalšími dětmi. A pak se seznámil se svou novou rodinou. „Bylo to na jedné akci, kterou Klokánek pořádal. Jeden z našich podporovatelů byla rodina, kterou si Luboš rychle zamiloval. I po akci ho chodila do Klokánku navštěvovat,“ vypráví tety. A tak nakonec přátelství přerostlo v rodinnou lásku a Luboš se stal součástí rodiny. Ta si ho odvedla domů a v pěstounské péči má chlapce dodnes. (red)