Příběhy klokánkových dětí. Pětiletého Robina a tříletou Barunku nechtěl vlastní otec

ilustrační foto PČR

Rozbité stoly, židle i postel. Sklo z vitrín po celé podlaze. K tomu poházené nádobí všude okolo. Tak to vypadalo v bytě po příjezdu sociálky. Jelikož majitel bytu rodinu vystěhoval, musela žena dočasně syna s dcerou umístit do Klokánku. Sama dostala nějaké finance na to, aby se dostala do města, kde začala bydlet u kamarádky. Zatímco Robin s Barunkou v Klokánku prospívali, jejich maminka se snažila najít si nové bydlení, práci a dát si život do kupy. To se jí po krátké době také podařilo. Pravidelně děti navštěvovala v Klokánku, zatímco jejich otec násilník o ně nejevil zájem. Vypadalo to, že ho žena opustila. Našla si novou práci, splácela dluhy. Proto OSPOD po třech měsících navrhl, že by si mohla vzít děti zpět k sobě. Po telefonu s tím souhlasila, a všichni tak nadšeně čekali na den, až se pro Robina s Barunkou maminka vrátí.

Když maminka do Klokánku dorazila, bylo tetám hned jasné, že je něco špatně. Byla smutná a u oka se jí modrala čerstvá velká boule. „Chtěla jsem si děti vzít, opravdu,“ tvrdila. „Jenže chodím do práce, splácím dluhy a nemám nikoho, kdo by mi je hlídal. Nemohu si dovolit chůvu,“ dodala. Nakonec se maminka přiznala k tomu, že si do bytu nastěhovala zpět otce dětí. Původně proto, aby se mohl o Robina s Barunkou postarat, až se vrátí domů. Jenže vše se vrátilo do starých kolejí. Nakonec si tak žena děti vzít nemohla. Potřebovala si nejprve dát do pořádku vlastní život a pochopit, že otec jejích dětí se zkrátka jen tak nezmění. (red)