S Katkou tentokrát o dobré kávě, sopce Poas a zavařených brzdách

foto Katka Francová

Další fotky: 

Včera jsem se ráno přesunula z Cahuity autobusem do hlavního města San José, které se stalo na dva dny výchozím bodem mých výletů do okolí. Samotné San José není pěkné město. Po těch dnech klidu to byl pro mě šok, tolik hluku, lidí... Ulice nejsou zrovna upravené a památek tu také moc není, tedy poté, co jsem se ubytovala v Costa Rica Backpackers hostalu (dopředu jsem jej tentokrát neměla zamluvený a nebyl problém dostat postel), vyrazila jsem na krátkou obhlídku ulic. Omrkla jsem  National Theatre, katedrálu a hlavně autobusový terminál, odkud mi měl dnes vyjíždět autobus k sopce Poas. V San José není jen jedna autobusová stanice, ale snad dvacet stanic a z každé se jede někam jinam. Prostě chaos. Kromě toho se město nachází v nadmořské výšce 1170 metrů a je obklopené více než dvoutisicovými horami, takže je tu večer podstatně chladněji a oproti pobřeží jsem v noci potřebovala deku a ponožky.

Tak nějak jsem byla zklamaná z tohoto místa a stále jsem si nemohla zvyknout, že už nejsem u moře. Zalomila jsem to brzy, abych se brzy vzbudila a vyrazila na výlet do hor.

V 8:30 jsem vyrazila autobusem plným lidí se stejným záměrem do Národního Parku Volcán Poaz. I když to je běžná linka společnosti TUASA, autobus byl určený jen pro tento výlet. Vyvezl nás do více než 2600 m výšky a počkal tam na nás do dvou hodin odpoledne. Na prohlídku jsme měli 3 hodiny. Času dostatek na pokochání se pohledem do kráteru, který permanentně zahalovaly a odhalovaly mraky a vodní páry vychazející z kráteru. Sopka je stále činná, naposledy vybuchla před třemi lety.

Po stezce jsem se vydala k jezeru Botos, které vzniklo v sousedním kráteru. Stezka sice neměla ani kilometr, ale v té nadmořské výšce dala docela zabrat. Procházeli jsme deštným lesem, ze kterého občas vykoukla veverka, nebo zvědavý drozd.

Od jezera vede k informačnímu centru ještě jedna stezka, ale ta měří 1800 metru, raději jsem se vrátila ke kráteru.

K informačnímu centru jsem se vydala hodinku před odjezdem autobusu. Prohlédla jsem si muzeum, nabízené suvenýry (za astronomické ceny) a posadila se do kavárny, kde jsem vyzkoušela kapučino z místní kávy. Na kopcích kolem sopky je plno kávovníkových polí.

Po cestě do San José jsme byli nuceni přesednout do jiného autobusu, protože tomu našemu se asi zavařily při sjíždění ze sopky brzdy. Ve čtyři hodiny jsem byla opět v San José.

Na další den jsem měla původně v plánu návštěvu zahrad La Paz, ale tak nějak nikdo netuší, co to je a kde vysednout a tak měním plán a vydávám se na nejvyšší kostarickou sopku Irazu (cca 3400 m/nm) a poté na prohlídku města Cartago, které bylo v roce 1910 během zemětřesení a výbuchu této sopky téměř zničeno. Cartago jsem měla v plánu na den před odletem, ale již v San José nechci trávit další noc a kazit si zážitky od moře, takže poslední odletový den vyrazím ráno z pacifického pobřeží a v San José jen přesednu na autobus směrem na letiště.

Vaše Katka Francová