Kterak jsem přišla o truhlík s bylinkami

ilustrační foto

Všichni jsme vyhlášení milovníci zvířat, a i když tu zrovna byl na návštěvě syn s rodinou, nenašel se prostě nikdo, kdo by ptáky vyplašil a hnízdo zlikvidoval, nebo tak učinil třeba ve chvíli, kdy oba odlétli pro stavební materiál. Jediný spor se rozhořel mezi snachou a manželem, zatímco ona tvrdila, že jde o holuba, manžel trval na svém, že je to párek hrdliček. Přítrž sporu učinil syn, když „vygooglil“, že se nám za oknem zabydlel poměrně vzácný holub hřivnáč. Tím v očích sedmileté vnučky Prostějov o několik čárek povýšil, protože „takovou vzácnost“ nemohla sledovat ani ona, i když žije na vesnici, les mají kousek za barákem a ke krmítku u kuchyňského okna se jim slétají ptáci, o kterých jsem nikdy ani neslyšela.

Bohužel, syn pokračoval v předávání dalších informací, podle nichž má být docela snadné spřátelit se s případnými holoubaty pomocí řídké kojenecké kaše. „Holoubata vás klidně budou považovat za rodiče a přilnou k vám,“ vyčetl z tabletu. A to bylo něco pro Dominiku. „Babičko, babi, že mi jedno holoubátko dáš, odvezu si ho domů,“ žadonila. „Všechna holoubata jsou tvoje,“ odmávla jsem lehkomyslně, jako by už v hnízdě byla vejce těsně před klubáním mladých.

Návštěva odjela a poslední Dominičin pohled patřil holubovi za oknem. Málem zapomněla dát mi pusu na rozloučenou.

Okno s truhlíkem je na západní stranu a zřejmě sluneční úpal ptáky z hnízda vyhnal. „Jestli se do zítřka nevrátí, tak to hnízdo zlikvidujeme,“ prohlásil manžel. Před čtvrtou ráno mě probudilo táhlé huuuu, hůůůů a čilý stavební ruch v truhlíku. Tak uvidíme.

P.S. Máme dvě kočky. Tedy - kocourka a kočku. Navzájem se moc nemusí, ale nyní svorně tráví většinu dne na parapetu a přemýšlí, jak na ty vetřelce...

Text a foto: ok