Život píše romány. Lenka

ilustrační foto

Potkali jsme se na dovolené. On byl samozřejmě okouzlující, šikovný, nosil mě na rukou. Byl upravený, voněl, měl vkus a byl vtipný. A samozřejmě, sex byl báječný. Pak jsme se rozjeli domů. Od té chvíle neustále psal, jak jsem krásná, úžasná, že nikdy nikoho takového nepotkal a že si mě chce vzít, jak mě miluje a takové věci. Kterou ženskou by tohle netěšilo, to prostě chceme slyšet. Nepřemýšlíš nad tím, že to asi není úplně normální, když jste se de facto viděli 14 dnů. Žiješ v tom, že máš nejlepšího chlapa na světě.

Po půl roce si sehnal práci v Prostějově a začali jsme spolu žít. První rok byl úplně v pohodě. Až jsem byla dostatečně závislá, nějak to poznal, tak začaly takové ty malé manipulace jako: „Nos rozpuštěné vlasy! Nebav se s těma lidma!“ Byly to prostě malé věci. Uděláš to, protože chceš, aby byl spokojený.

První facku jsem dostala asi po tom roce. Nedokážu říct důvod, vůbec si ho nepamatuji. Vím, že jsem mu utekla a on mě chytil za tričko, lidi na nás koukali a on, ať držím hubu. Poprvé mě zmlátil, když jsme byli doma a dívali jsme se na film a já řekla, že se mi líbí Bradley Cooper. Vyletěl, jak se mi může líbit jiný chlap a já mu řekla, ať se uklidní a dá mi pokoj a on mi jednu vrazil. To bylo poprvé, a pak už to bylo jen horší a horší.

Narcista dělá to, že ti ukáže ráj, a pak ti ho postupně bere a ty se ho snažíš dostat zpátky. Takže ty pak uděláš cokoliv, co ti řekne. Jednou mě zbil, že jsem měla modřiny po celém těle, rozražený ret, krvácela jsem z pusy. Ráno jsem se vzbudila a nemohla jsem se ani nadechnout. On se na mě podívá a říká: „Co to máš za modřiny?“ Prostě úplné psycho. Ještě mi na to dával horké obklady, prostě nevíš, co to má znamenat. A takhle je to pořád dokola.

No, a pak už to ani není o lásce a ty jen chceš, aby se znovu vrátilo to dobré. Nebyl to jen fyzický teror, dělal mi i psychické nášupy. Říkal, jak jsem neschopná, odpoutala jsem se od přátel a od rodiny. Oni mi říkali: „Kašli na to, odejdi.“ Čím víc to říkali, tím víc jsem jim říkala, že to nechci slyšet, já to přece nějak vyřeším, já jsem silná. A pak ti spousta lidí řekne, ty jsi taková odvážná a silná ženská. A ty se díváš do svých očích a říkáš si, že jsem slaboch, nedokážu odejít od někoho, kdo mi dělá takové hrozné věci. Všechno se to hrozně bije a mně pomohlo, že jsem si nastudovala hodně knížek. On byl fakt sociopat. A já, když četla ty příběhy žen, které měly úplně stejné příznaky, tak jsem si řekla, že pokud to fakt neutnu, tak se ten člověk nikdy nezmění. A jednou mě prostě zabije.

Půjčila jsem si peníze od našich, protože k účtu, kam chodila moje výplata, jsem neměla přístup. Našla jsem si jiné bydlení, začala jsem chodit na terapii a léčila to jako regulérní závislost. Prostě tak, jako když odvykáš od cigaret nebo alkoholu.

A stejně jsem se k němu na tři měsíce vrátila. Tvrdil, že jsem jediná na světě a tak. Jenže pak jsme šli večer z divadla a já dostala díky nevinné poznámce nakládačku na ulici. Šla jsem na policii, podala trestní oznámení, řekla mu, že ho nechci už nikdy vidět. Po pár dnech přišel ke mně domů, že mi nese nějaké moje věci. Jenže mi dal nůž na krk. Jednou mě málem utopil, ale nůž na krku je hodně divný pocit. Já si myslela, že je to konec, že mě podřeže. Nestalo se to, po dalších fackách se mi povedlo ho vystrkat z bytu. To byla poslední kapka, kdy jsem si řekla: „A dost!“ Zavolala jsem policii, a ta ho vykázala.

Rozvedla jsem se, odstěhovala z Prostějova, mám novou práci, vrátila jsem se ke sportu, koníčkům. Jen chlapa nemám. Ty tři roky, co jsem se v tomhle vztahu plácala, nejde zapomenout. Vidím první signál a jdu pryč. Protože, komu jinému věřit, než sobě. Tak uvidíme… (ber)