Příběhy klokánkových dětí. Oni chtěli, abychom umřeli
Sedí schoulená, dívá strnule a nepřítomně někam mimo a hovoří pomalu a tiše, jako by pro sebe. Drobounká šestiletá dívenka s velkýma hnědýma očima, ve kterých jako by se usadil všechen smutek světa.
„Když jsem byla u tý starý mámy, tak jsme tam byli pořád sami. A pořád jsme tam měli hlad. Ani jsme si nehráli, ani jsme nechodili ven, nic. Jenom jsme pořád leželi na zemi. Oni nám neudělali postýlku, tak jsme museli ležet na zemi. Ani jsme nic nejedli. Oni nám nedávali jíst, jenom chleba a vodu. A to přece nejde, jenom chleba a vodu. Oni chtěli, abysme umřeli." Teprve na dotaz, kdo to chtěl, ožije a řekne s důrazem a údivem, že to někdo nechápe. „No přece ty starý rodiče to chtěli, ale Románek (její dvouletý bratříček), ten to nechtěl," a zase pokračuje tím svým tichým, monotónním způsobem: „O Románka já jsem se starala. Pořád jsme se báli, že nás budou bít. Ta máma byla moc zlá a ten táta byl taky zlej. Bila mě až do krve, až do žíly...Ale pak tam přišlo moc lidí a zachránili nás a dali nás do školky (předškolní oddělení dětského diagnostického ústavu). Až já budu velká, tak už snad konečně bude v hrobečku."
Z trestního spisu dále vyplynulo, že matka dceru od narození nenáviděla, prý si přála chlapce. Svědci potvrzovali surové bití, nadávky, odpírání stravy a křik matky, že ji stejně jednou zabije. Jedna ze svědkyň byla přítomna tomu, když matka dceři poručila, aby vylezla do okna a skočila pro bačkůrku, kterou ztratila venku. Svědkyně holčičku, která v hrůze již lezla na parapet, strhla a matce se snažila domluvit. Ta ale začala dítě surově tlouct po hlavičce. Holčička pak utekla na chodbu a ještě dlouho tam v děsu křičela. Jindy před ní matka schválně jedla pomalu a s požitkem šunku, dala jen synovi a k hladové a podvyživené dceři pronesla, že nedostane nic, ať chcípne.
Jiná svědkyně vypověděla, že matku znala od vidění. Jednou ji potkala s dcerkou, které tekla krev z nosu i z úst. Holčička najednou ke svědkyni přiběhla, chytila se jí křečovitě za ruku a chtěla s ní odejít. Matka ale dceru odvlekla pryč.
Děti byly často samy doma a plakaly hlady. Sousedé by jim rádi dali najíst, ale bylo zamčeno. Celotýdenní školka opakovaně upozorňovala oddělení péče o dítě, že se matka k dceři chová hrubě, cloumá s ní, křičí na ni a nadává jí. Po víkendu či po nemoci se holčička vrací vždy velmi zubožená. Na upozornění, že jí dítě může být odebráno, se matka tváří zcela netečně. Dále školka uvedla, že holčička dívá záchvaty děsu, např. i z křoví a ze psů na vycházce. OPD však nařídilo pouze dohled a děti ponechalo v rodině ještě dlouhé tři roky. Nakonec je zachránilo jen to, že rodiče byt na několik dní opustili. Dívenka vylezla do otevřeného okna v šestém patře a křičela o pomoc. Teprve pak přijeli požárníci, policie a sociální péče a obě děti umístili do ústavů - každé jinam. Holčičku podle věku do dětského diagnostického ústavu, chlapce do zdravotnického dětského domova. Od té doby se už nikdy nesetkali. Ještě dlouho pak na něj vzpomínala. Románek byl jako batole brzy osvojen, ona na novou mámu čekala v ústavu rok a půl.
Matka byla obvodním soudem pro Prahu 4 odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na pět a půl roku, otec na tři roky. Oba byli zbaveni rodičovských práv. (red)
Ilustrační foto: pixabay.com

Poslat nový komentář