V Němčicích se hrkalo a rozdávaly se Májíčky

Foto Zuzka Baričíková

Další fotky: 

Naše oslavy jara pak končí ještě hrkáním. Na Zelený čtvrtek, kdy odletí zvony do Říma, chodíme po Němčicích a nahrazujeme jejich zvonění našimi hrkači, stejně tak hrkáme na Velký pátek a Bílou sobotu, ale to již v krojích, a to již navštěvujeme naše příznivce, kteří mají pro nás přichystanou odměnu a sladkosti a syrová vajíčka, ze kterých si pak děláme společnou voňavou smaženici Je to náročné, ale krásné.

No a abych nezapomněla, tak na Velký pátek nám dal čaroděj znamení, že se bude otvírat zem pokladů. Večer po setmění jsme vyrazili v silné sestavě do tmy. Hned za prvním domem byl vzkaz od čaroděje, že máme jít potichu a hledat zajíčka. Toho jsme našli celkem brzy a měl pro nás nachystaný košík sladkostí. Ale stálo nás to dost strachu, protože nás potkal čaroděj, ten nám pohrozil, abychom se chovali slušně, za ním se objevila Bílá paní, když jsme ji minuli, bylo tam strašidlo s potkanem na rameni, sehnalo nás dohromady a už jsme se nemohli nikdo ani vrátil. Ale nebyli jsme tam sami. Nakonec jsme našli vzkaz od Bílého Tesáka, který nám nařídil zavít společně na měsíc, abychom získali více času najít poklad. A povedlo se. Když jsme se skláněli nad pokladem, stalo se něco nečekaného – zem se pohnula, Zuzka vykřikla, a tak tak, že se nepropadla hlouběji do země. Ale protože jsme se drželi, zůstala s námi. Rychle jsme si vzali každý něco z pokladu a společně jsme se vydali zpátky k Němčicím. Bylo to hrozné, ale přitom krásné, protože jsme byli všichni pospolu, nikoho jsme tam nenechali, a tak se těšíme na příští rok, jestli opět dostaneme znamení od čaroděje. (Jana Otáhalová)