Příběhy bezdomovců. Příběh druhý - Honza

ilustrační foto ber

Protože se v komunitě lidí bez domova pohybuji už nějaký pátek, rozhodla jsem se zveřejnit několik jejich příběhů. Jsou to lidé, kteří se v těžké životní situaci ocitli nečekaně. Nepostavila se za ně rodina, pokud nějakou mají, pomocnou ruku jim nepodala ani společnost. Někteří se mi ztratili z očí, jiné potkávám dodnes. Byla bych ráda, kdybyste si při čtení uvědomili, že bezdomovce nelze vymýtit, lze jim jen pomoci. A vězte, že mnozí si tu pomoc opravdu zaslouží.

Příběh druhý: Jan

Jana jsem potkala právě u polévek. Vysoký, štíhlý chlap s bělostnými vlasy byl vždy upravený a čistý, že žije na ubytovně bych neřekla ani náhodou. Jen ruce plné mozolů dosvědčovaly, že jeho život není procházkou růžovým sadem. A také nebyl. I Jan mi povyprávěl svůj příběh. Příběh vraha.

Jan si jako svou životní cestu zvolil službu v armádě. Oženil se, měl dvě dcery, často a na dlouho opouštěl domov kvůli nejrůznějším cvičením. Jednou se ale vrátil dřív: „Našel jsem ženu s chlapem v posteli. Bouchly saze a byla rvačka. Zasadil jsem ránu, kterou jsem neměl a on, on umřel.“ U soudu se z vraždy stalo zabití, přesto Jan dostal natvrdo dvanáct let. „Odseděl jsem si to skoro celé, o rodině jsem neměl zprávy, jen to, že žena se se mnou rozvedla. Když jsem se vrátil, zjistil jsem, že holky šoupla kvůli novému partnerovi do děcáku,“ vzpomínal na dobu návratu z vězení. Aby si dcery mohl vzít, musel najít bydlení a práci. Povedlo se, začal jezdit náklaďákem na stavbách a dcery si bral o víkendech. Po roce ale přišla tragická autonehoda, po které zůstal několik měsíců v nemocnici. Během té doby přišel opět o byt, nahromadily se dluhy. Když se vrátil z rehabilitačního ústavu, putoval opět do vězení. Nehodu totiž zavinil.

Po návratu z vězení už zaměstnání nesehnal. „Pro lidi jsem byl vrah a dvojnásobný, navíc kvůli následkům úrazu nemůžu dělat všechno. Bral jsem brigády, práce, kde vypláceli denně a to vlastně dělám dodnes, protože na důchod nemám kvůli neodpracovaným letům nárok. Jediné štěstí mám v tom, že holky se mnou komunikují,“ dodal.

Jan se z mého zorného pole ztratil, neviděla jsem jej dva roky. Jak málo stačilo, aby se z hrdého vojáka stal nežádoucí element. Může či nemůže za svůj osud? Kdo si dovolí soudit... (ber)   

Foto: ilustrační, archiv PvNovinky.cz