Větrníky na Drahanech jsou jedinečné. Nejen výkonem

Foto ber

Další fotky: 

Větrná elektrárna u Drahan stojí od roku 2006, kdy brněnskou firmu přišla na 81 milionů. Stavba má betonovou základnu o rozměrech asi 14 x 14 metrů a hloubce 2 metry. „Lidé se tomu diví, zdá se jim to málo. Je to ale naprosto postačující, opravdu nehrozí, že by větrník spadl,“ popsal překvapivě nehluboký základ technik firmy Karel Chlup. Ještě před samotnou instalací větrníku musela firma splnit řadu podmínek. „Rok dopředu a rok po spuštění provozu jsme museli monitorovat, jaký dopad by mohlo mít, nebo má, spuštění elektrárny na zvířata, ptáky, netopýry. Ukázalo se, že je to v jejich životech nijak neomezuje,“ doplnil Chlup.

Výška stožáru, který váží 231 tun, je 105 metrů. Jedna lopatka měří 45 metrů, všechny tři dohromady mají hmotnost 36 tun. Dalších 68 tun váží gondola. Aby mohl větrník roztočit lopatky, musí mít vítr rychlost nejméně 3,5 metru za sekundu. „Když rychlost dosáhne 25 m/s, což je hranice, větrník se automaticky zastaví. Ideální je rychlost 13 m/s. Musím říct, že Drahany jsou pro nás jedinečné, fouká tady totiž v podstatě neustále,“ smál se technik. Jen pro zajímavost, při plné výrobě dosahuje větrník rychlosti až 270 km/hod. Byl by tedy skvělou atrakcí co by centrifuga. Ovšem, pokud by v útrobách lopatky takový adrenalin někdo přežil.

Drahanská větrná elektrárna za svůj větrný život vyprodukuje tolik energie, na kolik by klasická tepelná elektrárna potřebovala 90 tisíc tun uhlí, což je 1 800 plně naložených vagonů. Do ovzduší se díky ní nedostane 100 tisíc tun CO2, na jejichž odstranění by muselo „pracovat“ 800 hektarů vzrostlého lesa.

 Elektrárna má životnost 20 let, a tak je třeba se o ni pravidelně starat. Firma provádí každý týden kontrolu zázemí, jedenkrát měsíčně se technici vydají nahoru, dvakrát za rok probíhá velká údržba jednou za tři roky kontrola lopatek. „Větrník funguje jako hromosvod, často některou z lopatek trefí blesk a poškodí ji. Nejsou vzácné ani velké, doslova vykousnuté kusy. To už je oprava složitější, na lopatku se nasadí klec, která po ní pomalu přejíždí a osádka záplatuje. I když je v tu dobu lopatka ve vertikální poloze, je to dost adrenalin. Takže na tuto práci využíváme i horolezce,“ vysvětlil princip Karel Chlup.

Na samotný vrchol se návštěvy nepodívají, hlavně kvůli komplikovanému výstupu. Cesta výtahem trvá pět minut, další kus je nutno vystoupat po úzkých žebříčcích a chvílemi se i plazit. Navíc na samotné gondole není zábradlí, a tak je pohyb po ní velmi nebezpečný. (ber)