Via Baltica aneb mozaika z cesty Lotyšskem a Estonskem, díl pátý

Viru raba

Další fotky: 

Národní park LahemaaTento největší estonský národní park se rozkládá při severním pobřeží země, ve Finském zálivu. Leží na třech poloostrovech – Juminda, Pärispea a Käsmu, oddělených čtyřmi zálivy – Kolga, Hara, Eru a Käsmu. Lahemaa znamená v estonštině doslova „země zálivů“. Krajina je převážně rovinatá nebo mírně zvlněná, s nejvyšším bodem o nadmořské výšce 115 metrů a z geologického hlediska se většina parku nachází na Severoestonské vápencové desce. Zhruba tři čtvrtiny národního parku pokrývají lesy s převažujícími borovicemi a jedlemi; méně jsou zastoupeny smrky a břízy. Velké plochy jsou pokryty vřesovišti a mokřady, jejichž příkladem je rašeliniště Viru raba v jihozápadní části parku.Po celodenním přejezdu od Čudského jezera konečně dojíždíme do městečka Võsu na severním pobřeží, jež je zcela ponořeno do borového háje a kde se nám hned u cesty nabídne hostel Gloria. Tedy ne, že by se přímo nabízel, to my se rozhodujeme, že tady chceme mít pár dnů střechu nad hlavou; mladá recepční, kterou evidentně rušíme z nějaké příjemnější činnosti na pokoji, ovšem projevuje značnou nechuť nám ubytování nabídnout. Buď stále nerozumí ani rusky, německy, anglicky či hanácky, anebo se jí prostě nechce. Avšak nám se chce navečer konečně ubytovat a jsme tak dlouho umínění, než konečně rezignuje a my se zabydlujeme.Cesta rašeliništěm Viru rabaK celodennímu výšlapu do rašelinišť přejíždíme po okresních silničkách přes osady Vihasoo a Kolgaküla ke křižovatce s hlavní silnicí na Tallinn, u níž je v lese informační tabule s východiskem červeně a modře značené naučné stezky. Vcházíme do oblasti rozsáhlých rašelinišť a mokřadů a krajina získává severský ráz. Okolní lesy jsou plné mechů a lišejníků, borůvky zvíci palce nás nenechávají bez povšimnutí přejít dál a tak se hodnou chvílí paseme. U prvního rašeliništního jezírka se kříží značené turistické stezky; zatímco modrá značka pokračuje vlevo lesem po okraji rašeliniště, my se vydáváme červeně a žlutě značenou stezkou, směřující do středu rozsáhlého rašeliniště. Vede přes něj 3,5 km dlouhý povalový chodník, jenž se lehce pohupuje pod nohami. Občas se desky prohnou víc a vodu máme až u kotníků. Uneseni krásou a rozmanitostí okolní přírody propadáme fotografické vášni a nekoordinovaně se vrháme od jednoho oku lahodícího místa ke druhému. Dřevěná vyhlídková věž uprostřed rašeliniště umožňuje udělat si ucelený obraz o rázu zdejší krajiny. Obloha je dnes typicky estonská, tj. zatažená, ale naštěstí neprší. Pozitivem ovšem je, že v tomto počasí nekoušou komáři! Po duševní i fotografické relaxaci v močálech dojdeme ke křižovatce značených cest u lesního parkoviště, odkud se po modré turistické značce okruhem vracíme k výchozímu místu. Martin po cestě dosahuje solidního houbařského úspěchu a večeře dnes bude na houbách. Nutno poznamenat, že expediční kuchař Zdeněk dokázal v ešusech na plynových vařičích vykouzlit výtečnou houbovou omáčku i smaženici. Příště: Putování k vodopádům Nõmmeveski a Za bludnými kameny na pobřeží Käsmu Autor textu a fotek: Josef Franc