Katka se vrací zpět do Marrakeche

ilustrační foto

Další fotky: 

V Marrakechi jsem došla k zastávce autobusu před vlakovým nádražím (CTM má nádraží jen dva bloky odtud), sedla na přijíždějící linku 5 a vysedla u mešity Koutoubie. A pak vyrazila přes Jemaa el Fna k hostelu Waka Waka. Tam mi před dvěma dny recepční řekl, ze není problém se dnes ubytovat.

Jenže, když jsem přišla, řekl mi, že má plno. Zavolal ale do jiného hostelu a za 5 minut si pro mě přišel jeho recepční. Hostel Kif Kif se nacházel kousek odtud. Taky v postranní uličce bez nějakého označení šipkami. Noc mě přišla na 80 dirhamů. Snídaně v ceně. Hostel pěkný a dokonce i více koupelen než ve Waka Waka. Po ubytování jsem vyrazila do ulic. Došla jsem k pramenu Mouassine, který přes svůj historický význam byl docela ve špatném stavu. Kolem mříže stály motorky a na mříži bylo zavěšené zboží okolních prodejců.

 Došla jsem k Funduqum – starým kupeckým činžovním domům – a pokračovala k madrase Ali ben Youssef. Jenže jsem neměla drobných 10 dirhamů, tak jsem dovnitř nešla. Madrasa je součástí komplexu s mešitou a vedle je i marrakesske muzeum. Hlad se hlásil o slovo, tak jsem došla na Jemaa el Fna a vybrala si jednu z restauraci. Obsluha ale nebyla zrovna nejpřátelštější a porce jehněčích žebírek byla malá. Žaludek jsem si za tech 30 dirhamů zaplnila jen z půlky. Po tomhle pozdním obědě jsem si již rozhodla jít utratit zbytek dirhamů za nějaké suvenýry. Toužila jsem po konvičce na čaj a také po tajinu. Na hostelu jsem si pro jistotu nechala 30 dirhamů na autobus na letiště. Procházela jsem se souky a prohlížela si zboží. V jednom krámku jsem se vyptala na cenu konve. Prodejce naštěstí nebyl z těch neoblomných, tak mě nechal v klidu odejít. Již ze supermarketu v Agadiru jsem veděla, kolik zhruba stojí. V jedné z postranních uliček jsem se nechala nalákat prodejcem keramiky na prohlednutí si obchůdku s tím, že si nemusím nic kupovat. Sympatický prodejce to ale dobře uměl a i když jsem se jen zbežně zeptala na cenu tajinu, už chtěl, abych mu řekla, kolik bych za něj dala, když ne těch navrhovaných 80 dirhamů. Tajin měl v ruce, když jsem řekla, ze 30 dirhamu, začal snižovat cenu a pomalu balit tajin do novin. Řekla jsem mu, že jej nechci, že jsem se jen ptala. Když byl na cene 40 dirhamů a já chtěla jít pryč, řekl, že teda 30. Pak jsem ještě chvíli váhala a nakonec teda řekla, že jo. Když jsem mu dávala padesátidirhamovou bankovku, řekl, že za těch 40 je to fajn. Já na to, ze řekl 30. A nakonec teda za 35 dirhamů. Tak jsem si domů vezla pěkný keramický tajin. A musím říct, že tento obchodník byl velmi schopný a fajn a také se mu těžko odolávalo. Konvičku jsem si pak vybírala v jiném obchodě. Ochotná utratit maximálně 100 dirhamů. Víc jsem neměla. Jen nějaké drobné na vodu a nějaké jídlo. Zvolila jsem si jednu s pěkným vzorem zeptala se na cenu. Na spodku byla přilepená jakási cenovka. Vypadalo to na 180 dirhamů. Stejná cena, jakou chtěl prodejce v předchozím obchodě. Obchodník mi ale řekl, že je to 480 dirhamů!!! (48 euro). To jsem mu řekla, že ani omylem, že zítra odlétám a mám posledních sto. Řekl, že mi ji dá za 250 dirhamů. Nehodlala jsem a ani jsem nemohla překročit stovku. Tak prý za 150, ale to je nejmíň, co mi může dát. Řekla jsem, že těch padesát nemám a odcházela. Zavolal za mnou, že ok, že je to teda dárek pro mě za 100 dirhamů. Tak jsem nakonec dostala konvičku a už se těším, až si doma uvařím čaj s mátou.

Vaše Katka