Děsivé dilema: Mít či nemít postižené dítě?

ilustrační foto internet

Je to už bezmála tři desítky let, co se narodila manželům M. dvojčata. Radost z párku kluků vzápětí narušil verdikt lékařů, obě děti byly postiženy mozkovou obrnou. Rodiče jim přizpůsobili celý život. Odstěhovali se do rodinného domu, který kompletně upravili pro pohyb vozíčkářů. „Jeden z kluků vystudoval střední školu a dnes si přivydělává testováním počítačových her. Druhý je na tom hůř, tam zůstane mentální úroveň už navždy na výši tříletého dítěte,“ vysvětlila situaci maminka.  I když jim rozhodnutí nechat děti doma kompletně změnilo život, ani jeden z manželů to necítí jako ztrátu. „Jsou to naše děti a já si nedokážu představit, že by byly někde v ústavu. Pár jsme jich v době, kdy byla doma situace kritická kvůli vážné nemoci dalšího člena rodiny, objeli. Když jsme pak s manželem mluvili o tom, co tedy dál, řekl mi, že jestli mají kluci umřít, ať umřou doma. Tak na nás ústavní prostředí působilo, jsou zvyklí na jiný styl života. Nakonec jsme to zvládli i s nimi,“ dodala.

Opačný případ je paní Jana, matka tří dětí. I jí se přes ujištění lékařů narodil syn s těžkým Downovým syndromem. S manželem se rozhodli, že si syna nechají doma. Vše bylo poměrně zvládnutelné osm let. „Syn je bohužel ještě i autista, což se projevovalo nekontrolovatelnými výbuchy hněvu. Často končily tím, že se rozběhl proti zdi a uhodil do ní hlavou tak silně, že si ji rozbil. I to jsme s manželem ustáli. Horší ale bylo, když se narodil druhý syn. Pavel ho bral jako vetřelce a já musela neustále hlídat, aby malému neublížil,“ popsala nelehké chvíle Jana. Bohužel agresivita Pavlíka se stupňovala. „Manžel ho viděl, jak tehdy tříměsíčního bratra uhodil pěstí do hlavy. Dal mi ultimátum, že pokud Pavla nedám do ústavu, odejde. Nedokázala jsem to udělat, manžel se za pár dnů odstěhoval a podal žádost o rozvod,“ vzpomíná Jana. Od té doby pro něj starší syn přestal existovat. „Zatímco za malým chodil a bral si ho, Pavla už nechtěl nikdy vidět. Časem jsem mu dala za pravdu, Pavlův psychický stav se rapidně zhoršoval. Začal si ubližovat, napadal i mě. Nevěřila bych, jakou může mít desetileté dítě sílu. Nakonec jsem ho do ústavu sociální péče dala. Z obavy o život jeho i mladšího syna,“ dodala Jana. Dnes je Pavel v ústavu už víc než deset let. „Napřed jsem za ním jezdila na druhý konec Moravy jednou měsíčně, teď jezdím jednou za rok.  Nepoznává mě, nereaguje. Stále trpí výbuch vzteku a ubližuje, sobě i druhým. Je hrozné vidět vlastní dítě ve svěrací kazajce, ale jiná cesta prostě nebyla. Nedokážu si představit, jak bych ho zvládla,“ říká posmutněle.

Dva příběhy, dvě řešení, dvě rodiny, kterým dítě postižené změnilo celý život. Pro nastávající maminku Alenu, která se na nás obrátila s v záhlaví napsanými otázkami, odpověď nemáme. Je ale pravdou, že v těchto situacích obvykle rozhodne ne rozum, ale srdce. (ber)