Konec 2. světové války na Prostějovsku – díl. 1: vícovská tragédie

Památku popravených si vícovští připomínají každoročně položením květin k památníku

Bojovalo se na řadě míst, německé divize držely své pozice zuby nehty a krutě se za svou porážku mstily na civilním obyvatelstvu. Přinášíme seriál vzpomínek pamětníků, kterých pomalu ubývá, ale jejich zážitky jsou věčným mementem. 

1. - Nevinní vícovští občané pykali za partyzánskou akci

Osvobozovací boje na konci 2. světové války se nejkrvavěji zapsaly do historie Vícova. Je to příběh zbytečného masakru, o kterém se v předcházejících padesáti letech příliš nemluvilo, nebo jen zkresleně. Teprve nedávno objasnili pamětníci celou akci, která bezprostředně ohrozila vícovské obyvatele a stála život deset mužů. 

V lesích okolo Vícova operovala partyzánská skupina JERMAK pod velením sovětského kapitána P. M. Volkova. V posledních dnech dubna zorganizovali partyzáni přepadení německé vojenské kolony, která ustupovala před osvobozovací armádou. 28. dubna se tak stalo, v posledním okamžiku změnil partyzánský velitel plán na přepadení německé kolony a rozhodl se uskutečnit akci v noci přímo v obci. Podle pamětníků tak učinil poté, co se se svými kumpány pořádně podívali na dno lahví špiritusu. Partyzáni obsadili strategická místa, obyvatele zahnali do sklepů. Zastřelili desítku německých vojáků a zapálili několik aut. Při přestřelce zahynulo i několik partyzánů, padl i sám velitel Volkov. Zbytek se stáhl do lesů. Odveta Němců následovala okamžitě, pomstili se ale na nevinných obyvatelích Vícova, kteří nenesli na masakru žádnou vinu. Hned druhý den předvedli  vícovské muže k výslechu, ti však nedokázali nebo nechtěli odpovídat. Desítku z nich odvezli rozlícení Němci na neznámé místo. Měsíc o nich nikdo nevěděl, živé je nespatřil. Jejich další osud se podařilo vypátrat až teprve, když učitel z nedaleké obce Suchý nalezl pod stupínkem školy vzkazy psané na útržcích papíru od uvězněných mužů, hodinky a peníze. „Jsou tři hodiny ráno, pozdravuji vás a loučím se. Hledejte nás, budeme nedaleko!“ napsal Bruno Růžička těsně před popravou. Jejich těla byla objevena ve dvou šachtách na nedalekém poli. Před zastřelením byli muži nelidsky mučeni. Vícovští občané vyhrabali, v rakvích naložili zubožené ostatky svých sousedů na nákladní auta a převezli je do Vícova. Zde se konal 14. května 1945 pohřeb za účasti tisíců lidí. Nevinně umučené oběti spočinuly k poslednímu odpočinku v rodné obci. 

Vícovští občané si každoročně připomínají tuto historickou epizodu v životě obce pietní vzpomínkou a položením květin na hroby umučených Karla Klváčka, Aloise Klváčka, Antonína Hoňku, Františka Vítka, Josefa Krále, Bedřicha Klimeše, Aloise Dočkala, Bruno Růžičku, Ladislava Blahu a Karla Sychru a také u památníku obětem 1. a 2. světové války.    

(jap)