O čem dumá pěstounka

O čem dumá pěstounka
ilustrační foto

Pěstounství neboli pěstounská péče je jednou z forem náhradní rodinné výchovy v České republice. O svěření dítěte do pěstounské péče rozhoduje soud. Tuto formu náhradní rodinné péče může soud zvolit, pokud o dítě nemůže pečovat žádný z rodičů ani poručník. O své zkušenosti s poskytnutím domova hned dvěma dětem se s námi podělila Zuzana Baričíková z Němčic nad Hanou.

S manželem jsme pěstouni poměrně krátkou dobu. V prosinci 2019 jsme přijali do rodiny téměř tříletou holčičku. Před příchodem k nám byla v péči skvělých přechodných pěstounů, se kterými jsme v kontaktu i nadále (jsou babi a děda). Jsme také v kontaktu s pěstounkou, která má v péči starší sourozence naší dívenky. Při rozhovoru se zeptala, zda jsem zaslechla, že biologická matka „našich“ dětí je opět těhotná. Nezaslechla. Ale další hovor už se točil kolem tohoto faktu. S myšlenkou přijmout další dítě jsme si pohrávali, ale netušili jsme, že by to mohlo být tak brzy. Sešla se celá naše rodina, můj muž a dospělí synové a rozpoutala se velká diskuse, zda do toho jít. Zda zvládneme dvě malé děti, zda na to zdravotně máme apod. Oficiální cestou jsme ale zprávu obdrželi až o pár dní později. Ozvala se pracovnice OSPOD, že má informaci ohledně nového těhotenství matky naší malé. Zeptala se na to nejdůležitější: Šli byste do toho? Doma již diskuse proběhla, takže jsem automaticky odpověděla, že ano. Po chvilce hovoru jsem telefon odložila a tím okamžikem jsem byla „těhotná“ i já. Padla na mě nervozita jako na prvorodičku. Ačkoli máme dva syny (26 a 23 let), stát se pěstounkou novorozenci, být mámou mrněte po tolika letech? Nejprve jsme začali připravovat holčičku na to, že by doma přibylo miminko, její sourozenec. Vše probíhalo formou hry s panenkami. Bavili jsme se i o tom, že miminko bude plakat, křičet, budeme je muset přebalovat, krmit atd. Také jsem s důvěrou celou situaci probírala s naší přechodnou pěstounkou Alenkou. Ta vyhrkla: „A budeš kojit?“ – Tak jsem se po té větě krásně zasmála a odpověděla, že to, co tam mám, je leda v sušeném stavu. Ale nasadila mi brouka do hlavy. Už cestou vlakem domů jsem začala zjišťovat všechny informace o rozkojení. Doma jsem zapojila i manžela. Musíme přece začít co nejdříve, vždyť ani neznáme termín porodu. Věděli jsme jen obecně, že dítko se má narodit mezi prosincem a březnem. Tehdy jsem netušila, do čeho se pouštím. Objednala jsem bylinky na podporu laktace, zajistila si laktační poradkyni, zapůjčila si odsávačku pro oba prsy současně. Žádná levná věc to není, ale vymoženost skvělá. Také jsme musela absolvovat návštěvu na gynekologii kvůli mé hormonální poruše po IVF. Když jsem důvod návštěvy svěřila lékaři, díval se na mě, jak bych spadla z višně. Dorazila mě jeho věta: „A proč to děláte, když to dítě není vaše?“. Co na to říct? Abych to shrnula: Proces rozkojování (pro netěhotnou ženu) je na dlouhou dobu a je velice bolestivý. Když mi ale stekla první kapka mléka do odsávačky, byly na místě slzy radosti. A pak už jen ty starosti příjemnější, hlavně nakupování věcí pro miminko. Chodila jsem po obchodech jako v Jiříkově vidění, co všechno je dnes pro prcky k sehnání. Něco jsme nakoupili nové, něco jsme si přivezli ze skladu pro pěstouny. Nevěděli jsme, zda k nám domů přibude kluk či holčička, takže jsme vybírali v neutrálních barvách. Jak čas plynul, volali jsme na OSPOD stále častěji, jestli už se něco děje. Také bylo načase začít s papírováním, abychom si mohli vzít dítě rovnou z porodnice. Musím pochválit naše ospoďačky, byly úžasné. Vše jsme sepsali, připravili a čekalo se jen na porod. Dohodla jsem si i možný pobyt v porodnici. Opět skvělá komunikace, a tato vstřícnost byla o to hodnotnější, že byla doba covidová. Uběhl prosinec, leden i únor a stále nic. Doma by se atmosféra dala krájet, já už měla skoro poslíčky za biologickou matku. Přišel březen, slavil se MDŽ. Dopoledne zvoní telefon s dotazem: „Narodil se kluk. Budete ho chtít, když jste si přáli holčičku?“. Brečela jsem jako želva a odpověď byla: „No jasně, že jo!“. Radostná zpráva se šířila po celé naší rodině. Chlapec se narodil v pondělí a v úterý zvonil telefon, že biologická matka odešla z porodnice. Volám manželovi, že zítra si bere volno a jedeme. Doma vše připravené, ale cestování mimo náš okres vyžadovalo povolení kvůli covidu. V porodnici úžasná paní primářka. Přivítala nás jako staré známé, zavedla na pokoj a představila čtyřkilovému uzlíčku štěstí. Zaplavil nás nepopsatelný pocit lásky, štěstí a oba s manželem jsme se neubránili slzám. Chlapečkova sestra by s ním odešla nejraději domů okamžitě. Ale tak rychle to nešlo. Manžel se s malou zabydlel na pár dní kousek od porodnice u kamarádky Vlasty, také pěstounky. A já začala klokánkovat. Když nastal den D, proběhla úřední administrativa, během které stáli všichni nad chlapcem jako sudičky. A pak už jsme jeli všichni čtyři domů. Naplnění radostí, štěstím a obavami, co bude dál. Dnes má holčička už 5 let a chlapec oslavil první rok života. Co nám život připraví do budoucna, nevíme. V evidenci pěstounů zůstáváme i nadále…. (Text a foto Zuzana Baričíková)

 

Pozn.red. Text vyšel jako první v Bulletinu Aliance náhradních rodin

Poslat nový komentář