Koktejl

Elišku Komárkovou znám už léta. Jedna druhé jsme se nějaký čas ztratily ze života, abychom se našly v poněkud netradičním prostředí. V prostějovské smuteční obřadní síni, kam jsem přišla doprovodit na poslední cestu svého dávného přítele. Eliščin hlas připomínal to krásné, hladil minulostí, přál věčný klid. A mé vzpomínky po chvíli proudily stejně přirozeně, jako slzy z mých očí. „Jak tohle dokážeš,“ ptala sem se po obřadu. „Těžce,“ řekla. „S každým z nich odejde kousek mne….“

Když už jsem v zemi sopek, tak jsem si chtěla i na nějakou vylézt. Na San Pedro u Atitlanu jsem nechtěla, ale zajímala mě sopka Pacaya, ležící hodinu cesty od Antiguy. Je jednou z těch aktivních sopek a jejím specifikem je vytékající láva, kterou lze pozorovat z relativní blízkosti. Tedy na to alespoň agentury lákají. Ani sem není povolen přístup na vlastní pěst. Je třeba jít s průvodcem.Některé agentury nabízejí tour s jídlem, vstupným do parku a nevím čím ještě za zhruba 350 Q, ale jsou i agentury, kde se cena pohybuje na 90 Q (v ceně doprava a průvodce, který si na konci řekne o spropitné) s tím, že je třeba na místě zaplatit 50 Q vstupného do přírodního parku, který je okolo sopky vyhlášen. A jídlo je třeba si vzít s sebou. Já jsem si zaplatila právě tuhle tour.

Starší z nás si ještě vzpomenou na staré heslo španělských komunistických revolucionářů ¡No pasarán!, které v překladu znamená "Neprojdou!"

Nechtěl jsem se o tento recept s nikým dělit, ale manželka nedala jinak. Fakt je, že mě sice do kuchyně pouští dost nerada, ale je pár jídel, které jsou mojí výhradní doménou. Jedním z nich je i rajská s plněnými paprikami. Tu musím po uvaření před ženou hlídat, pořád by jen ochutnávala. :)