Významná prostějovská rodačka Naděžda Hořínková slaví letos devadesát

Významná prostějovská rodačka Naděžda Hořínková slaví letos devadesát
Foto Martin Mokroš
Další fotky: 
Významná prostějovská rodačka Naděžda Hořínková slaví letos devadesát
Významná prostějovská rodačka Naděžda Hořínková slaví letos devadesát

Znalci střeleckého sportu znají paní Naděždu, která se 26. října dožila devadesáti let, jako úspěšnou sportovkyni, reprezentantku, trenérku, členku Českého klubu olympioniků a také prostějovské sportovní síně slávy, ale také jako manželku olympijského medailisty střelce Otokara Hořínka. My jsme ji měli šanci poznat během jednoho odpoledne i jako vitální, vtipnou ženu, která má mimořádnou paměť, má reálný pohled na svět, nebojí se říct svůj názor a ráda by ještě předala své myšlenky těm mladším. Reagovala na všechny položené otázky s nadšením a žádným odpovědím se nebránila. Važme si takových osobností a pojďme se začíst do jejich myšlenek.

Jak se díváte na současnost z pohledu devadesátnice? 

Raději se mě na to moc neptejte. Budu diplomatkou a odpovím tak, že jsem se se současnou dobou musela smířit a smířila, i když se vnitřně trápím, a to je horší než zlomená ruka. Jsem již 73 let věrná jedné politické straně, a tak nějak se za to nestydím a současnost sleduji spíše raději zpovzdálí. Mou velkou radostí je ovšem rodina, která je teď již velmi rozvětvená, například jsem desetinásobnou prababičkou. Sama jsem byla jedináčkem, ale nerozmazleným (úsměv). Za mě jsou dobré vztahy v rodině základem pro dobré fungování celého státu.

Jste prostějovskou rodačkou, jak vidíte naše město?

Prostějov je za mě nejkrásnější město, které znám a nemohla bych žít jinde. Připadá mi, že jsme zde tak nějak velká rodina a i dnes ocením, že se dokážou lidé na sebe zde usmát a pozdravit. Ráda vzpomínám na svou docházku do školky a základní školy na Husově náměstí, mám ovšem i smutnou vzpomínku na vymlácená okna našeho domu při bombardování na konci války, měla jsem i štěstí v neštěstí, jelikož před krytem, kde jsme byli schováni, jsme nalezli nevybuchlou pumu. Vzpomínám ráda i na to, že hned v patnácti letech, po absolvování měšťanky, jsem nastoupila do Agrostroje jako úřednice, pak jsem pracovala i v Mechanice, v práci jsem potkala spoustu zajímavých lidí, v pracovním úsilí mě zastavily až zdravotní problémy v šedesáti letech.

Kdy jste se potkala se svým manželem?

Bylo mi šestnáct, jemu sedmnáct, v roce 1950 jsme se vzali. S úsměvem vzpomínám na to, že nedošlo na žádnou žádost o ruku, bylo mi to kategoricky oznámeno ve stylu, jdu na vojnu, tak se před tím vezmeme.

Jak jste se dostali ke střelbě?

V roce 1953 jsem čekala syna Otíka a při procházce jsme narazili na střeleckou soutěž myslivců. Manžela to zaujalo tak, že u střelby již zůstal a mě tato záliba takzvaně postihla před olympiádou v Melbourne v roce 1956, kam se manžel kvalifikoval.

Jaké je to být manželkou stříbrného olympijského medailisty?

Bylo to úplně normální, mezi námi se nic nezměnilo, manžel nezpychnul a já jsem se z toho také tak nějak nezbláznila, žili jsme si stále normálně a při společných trénincích jsme se i hecovali a vzájemně soutěžili a občas jsem manžela i přestřílela (úsměv). K manželově stříbrné olympijské medaili se váže zajímavá historka, kdy tento úspěch způsobil, že jsme se dostali do pořadníku na byt, což bylo tehdy běžné, a nakonec jej i získali na ulici Šárka, bez medaile by byt nebyl. Možná to nevíte, ale o zlato přišel manžel podfukem.

Ale povídejte, co se stalo?

Měl po třech položkách stejné body (1172) jako jeho soupeř ze SSSR Anatolij Bogdanov a bývalo zvykem, že se přičítaly pomocné body za úspěchy v položkách dle jejich složitosti, zde ovšem porota paradoxně vyzdvihla disciplínu nejjednodušší ve prospěch Sověta a tím se stal olympijským vítězem on. Manžela to moc mrzelo, chtěl i protestovat, ale pak to raději nechal být, až do své smrti si ale myslel, že v tom byla politika.

Kromě střelby vás zajímalo ještě něco jiného?

Paradoxně to byl kulturní zájem, a to práce v souboru Mánes, se kterým jsem se dostala i na festival v Anglii ve Folkestonu, kde vystoupení vzbudilo velké nadšení, protože „Mánesáci“ byli vtipní, v krojích krásní a tanečně šikovní.

Je zajímavé, že střelba se stala zálibou i pro velkou část rodiny...

Naše děti to tak nějak měly v genech, takže se to skoro předpokládalo, že střílet budou a stalo se a další příslušníci rodiny se stali střelci také.

Co nám řeknete o Českém klubu olympioniků?

Je to zajímavá společnost lidí, kteří se významně prosadili ve svých sportech, se kterou jsme zažili spoustu věcí, a to dokonce i jemně nemravných, třeba na plesech tohoto klubu, kde jsem dokonce zažila i striptérské vystoupení a dotyčný „umělec“ mně hodně provokoval (potutelný úsměv). Musím se pochlubit, že plesy jsem měla ráda i z toho důvodu, že jsem ráda tančila, ovšem povětšinou to bylo tak, manžel zmizel hned po prvním tanci a pak jsem již střídala tanečníky z řad mých sportovních kolegů.

Sledujete dnes sportovní kanály v televizi?

Zní to možná paradoxně, ale sportovní kanály moc nesleduji, protože mne opravdu zajímala vždy jen střelba. Z jiných sportů sleduji jen skoky na lyžích, upřímně velké a populární sporty jako hokej a fotbal opravdu nesleduji.

Budu upřímný, ale vypadáte absolutně skvěle a devadesát bych vám opravdu nehádal.

Snažím se žít klidným životem, ale udržuji se tak nějak také trochu v kondici, když si jemně potančím se zpěváky na televizní stanici Šlágr TV, ale krotím se, aby se sousedi nedivili (úsměv). Musím si ale postěžovat, teď mi Šlágr vypadl na televizi, budu to muset nějak pořešit (odhodlaný úsměv).

Jaká máte tři přání, kdybyste měla zlatou rybku?

Všem bych přála klid a pevné zdraví, skvělé vztahy v rodině, samozřejmě žádné války a mám možná jedno na první pohled podivné přání, ale chtěla bych umřít plně zdravá, nechtěla bych se trápit s nějakou dlouhodobou nemocí. A možná mám zvláštní další přání, bylo by nejlepší zrušit mobilní telefony, jsme na nich pořád a společně z očí do očí už ani nekomunikujeme.

Jste významná sportovní osobnost, chtěla byste potkat i vy nějakou významnou osobnost, celebritu?

Upřímně, po něčem takovém netoužím, za svůj život jsem potkala mnoho kolegů sportovců, dnes si přeji potkat především dobré a hodné lidi, pár takových znám a jsem ráda, že tu jsou.

Chcete něco popřát čtenářům PvNovinek?

Přeji všem absolutně všechno nejlepší a v dnešní době především zdraví.

Kdo je Naděžda Hořínková

Narozena 26. října 1930 v Prostějově. Od 1945 pracovala v Agrostroji, posléze v Mechanice. Manžel olympijský medailista z roku 1956 Otokar

Svatba 15. dubna 1950 v Prostějově, dvě děti Jana a Otokar. Od 1955 zařazena do střelecké reprezentace (zbraň malorážka), 1958 vystřílela československý rekord v malorážce, 1963 mistryně ČSSR v malorážce, 1964 bronzová medaile na Velké ceně Budapešti, 1971–1975 trenérka reprezentace žen a juniorů ČSSR.  (Martin Mokroš)

Poslat nový komentář