Jak už jsem řekla, Julinka měla bydlení v teráriu z peřináče. Uvnitř byl vyložený sklem, svítila v něm žárovka, aby se korálovka mohla ohřát, velká suchá habrová větev sloužila jak k odpočinku, tak i jako šplhadlo. Korálovky jsou kontaktní hadi (aspoň ta naše), snadno si zvyknou na lidskou ruku a klidně si s nimi můžete „hrát“. Stále však platí, co jsem řekla výše, a to, že jsou to notoričtí útěkáři. Důkladné utěsnění terária Julince vycházky na dost dlouhou dobu zatrhlo, nicméně to byla chytrá holka. Pamatovala si, kudy se jí podařilo dostat ven minule, a tak dlouho drbala do korku v dírce na kabel žárovky, až jej vyviklala a cesta byla volná. To už Julča měřila skoro tři čtvrtě metru, ale stejně jsme ji nenašli. Po třech týdnech jsme hledání vzdali a pomalu se smiřovali se ztrátou...
Jednou v neděli večer odjížděli po návštěvě domova dva synové zpět do Prahy. Ráno ve čtyři hodiny mě probudil zvonek. Vyhlédla jsem z okna a krve by se ve mně nedořezal – policejní auto. Vzápětí jsem si uvědomila, že jsou to městští strážníci a ti by mi určitě nešli oznámit, že se kluci někde na dálnici vysekali. Tak jsem otevřela okno a ptám se, co chtějí. „Potřebujeme se dostat do domu, můžete nám otevřít?“ zaznělo zdola. Tehdy jsme ještě neměli v domě bzučák.
„Řekni jim, ať zazvoní na někoho v přízemí,“ brblal manžel.
„Když už jsem vzhůru, nemá cenu, aby budili další lidi,“ děla jsem a vydala se na cestu po dvaasedmdesáti schodech dolů. Strážníkům jsem otevřela, otočila se na zpáteční cestu a otázka - proč jste se sem chtěli dostat? - měla spíše konverzační charakter.
„Telefonoval k nám člověk z tohoto domu, že se na chodbě pohybuje had!“
„Cože?“ zbystřila jsem. „Nám zrovna utekl had z terária!“
„Ten člověk tvrdil, že máte za dveřmi krabici na letáky a za ní prý je ten had schovaný.“
Vrhla jsem se ke krabici - a byla tam. Opatrně jsem vytáhla studenou Julču na světlo. Oba strážnící couvli. „Nebojte se, není jedovatá,“ uklidňovala jsem je.
„Vy jste jí vytrhali jedové zuby?“ zeptal se přísně jeden z nich.
„Ale ne, to je korálovka, ty nejsou jedovaté, jedovatí jsou korálovci, to jsou jiní hadi.“
Vyměnili jsme si ještě pár zdvořilostí, strážníci si zapsali mé nacionále a v pohodě jsme se rozešli. Pak jsem si uvědomila, že ti dva vešli do domu chytat hada a kromě obušku na to nic neměli. Jestli snad doufali, že tím obuškem hada ubijí, tak doufám, že jsem je ještě dlouho strašila ve snu – ženské kolem padesátky mě určitě pochopí – představte si, jak jsem vypadala – rovnou z postele ve čtyři ráno! Ale – podívejte se na tu náhodu! Co kdyby zazvonili na někoho jiného!
Julinka se vrátila do terária, slupla tři bílé myšky a už nikdy neutekla. Začátkem letošního roku nám ale odešla naždy...
Abych dokázala, že mám štěstí na chytání hadů, tak ještě jeden příběh. Máme párek krajt královských. S nimi se moc nekamarádím, protože Karel je pěkně ostrý a své teritorium si brání s nasazením života. Když jsem se mu motala před terárkem, útočil na mě i přes sklo...
Od známého jsme k němu získali druhou samičku, mladší, Majče, ale nebyli jsme si jistí, jestli by jí starší hadi neublížili, tak jsme ji dali do provizorního plastového terária. Manžel pak odešel na schůzku s kamarády a vrátil se v mírně povznesené náladě.
„Ty moje chudinko malá, tobě je zima,“ rozplýval se nad novým přírůstkem a poslal mě pro bavlněný pytlík na přenášení plazů. „Měl bys ji zavázat,“ domlouvala jsem mu, když s hadem lezl do postele (podotýkám, že máme naštěstí oddělené ložnice :)).
„Dej pokoj,“ mávla rukou moje polovička s nějakým dodatkem, jako že ženské ničemu nerozumí...
Ve dvě ráno mě probudil kocourek, když z parapetu v obýváku shodil květináč. Šla jsem mu vyčinit a ve světle měsíce vidím u manželovy postele něco bílého. Zvednu to – bavlněný sáček na hada. Rozsvítila jsem a vzbudila manžela.
„Kde máš Majče?“
„Někde tady, v posteli...“
Samozřejmě tam nebyla. Malou krajtičku jsme hledali tři měsíce. Prohledali jsme každý centimetr bytu a třikrát rozebrali sedačku. Naše dvě kočičky totiž začaly pozorně sedávat u jednoho rohu, jakoby číhaly. Sedačka je rozkládací, ale ať jsme hledali jak hledali, Majče prostě nebyla...
Po třech měsících jsem se chystala spát, manžel byl ve službě a já mám ve zvyku vždy zkontrolovat celý byt. Vešla jsem do pokoje, rozsvítila, a k balkonovým dveřím se vlnila malá krajta. Tentokrát jsem ji chytila tak, jak se má, pěkně za hlavičkou, a šoupla ji do krabičky...
To všechno už bylo před nějakým časem, dlouho nám žádný had neutekl, a tak se nudím. K Vánocům jsem manželovi koupila novou korálovku Julinku II. Je jako trochu delší tužka a živá jako šídlo...
„Jsi prostě blázen,“ reagoval na dárek můj muž...
Olga Katolická
text k foto: Julinka II. Foto archiv autorky
