ilustrační foto
Člověk by si toho ani nevšiml, určitě nejdu po náměstí a nekoukám soše prvního prezidenta „pod sukně“. Jenže dětské oči jsou nevyzpytatelné. Zaskočily i mě.
„Proč má Masaryk v rozkroku pavučinu?“ Tou otázkou mě v pátek v podvečer na náměstí jeden puberťák fakt překvapil.
„Nekecej,“ povídám mu... „Pojďte se kouknout,“ láká mě ten klučina a já jdu poslušně za ním. A musím mu dát za pravdu. Od rukou T. G. Masaryka se vine přímo výstavní pavučina směrem dolů a v rozkroku se ztrácí s pár suchými lipovými lístky.
„Neboj, postarám se o to,“ ujišťuju kluka a zároveň si uvědomuju, že jsem slíbila neproveditelné – do Masarykova rozkroku nedosáhnu ani náhodou. A tak se ptám: utře někdo ty pavučiny?
(ok)
